This is the Chemistry of what you feel 

Rozhovor s Barborou Maštrlovou

16. 01. 2009

1. Báro, jako začínající umělkyně, mohla bys přiblížit svoji tvorbu publiku, které ještě nemělo příležitost se s tvojí prací seznámit?

   Na to se mi neodpovídá snadno, moje práce je po tématické i formální stránce dost rozličná. Myslím, že pojítkem mých prací by mohl být humor, nadsazená sebereflektivnost a místy až cynismus.

2. Zaujala mě tvá různorodost – pracuješ s různými materiály, vytváříš sochy, instalace i obrazy. Jaký umělecký výrazový prostředek je ti nejbližší?

   Ona různorodost u mě vychází z toho, že vždycky na začátku mám někde vzadu v hlavě pointu, která se dere na povrch skrze různé možnosti zobrazení. Výběr konečné metody zpracování je z části intuitivní a z části racionální volbou.Takže nedokážu říct, který výrazový prostředek je mi nejbližší, prostě se snažím vybrat si ke konkrétní věci ten nejadekvátnější a toto vybírání je pro mě nejzábavnější fází práce. Mé vlastní lpění na preferování určitého prostředku by mě omezovalo víc, než už jsem omezena tím, co neumím.

3. Jaké jsou tvé umělecké cíle?

   Tato otázka mě dost pobavila – no, snad jedině a hlavně se moci nadále věnovat své práci a neskončit jako námezdní síla. Tento cíl se mi jeví k uskutečnění jako sám o sobě značně náročný.

4. Co tě inspirovalo k vytvoření děl, které jsou součástí výstavy Poločas rozpadu?

   Samozřejmě nebudu zapírat, tyto mé práce jsou hodně autobiografické. Rozpitvávat to nechci, protože jsem raději, pokud si k jejich významům vztáhnou diváci svůj vlastní příběh.

5. Kam bys díla, která jsou součástí výstavy Poločas rozpadu, zařadila v rámci kontextu své tvorby?

   Zařadila bych je do té cyničtější části své produkce. Všechna tato díla jsou jak zvlášť, tak i v celku výstavy značně kritická vůči společnosti, jsou obžalobou nefungujících hodnot a vztahů.

6. Téma výstavy je poměrně zneklidňující, depresivní. Je to převažující pocit nastupující umělecké generace?

   To si opravdu nedovolím hodnotit. Můj pocit to ovšem je.

7. Kdo z umělců – domácích či zahraničních – tě v tvé tvorbě nejvíce ovlivnil?

   Možná to bude znít jako klišé, ale opravdu mě ovlivnili a stále ovlivňují všichni. Každá konfrontace s jakýmkoliv dílem či umělcem má větší či menší dopad na to, jak se ve vizuálním umění hledám a profiluji. Každá metoda práce a způsob přemýšlení, který je mi světem poskytnut k nahlédnutí, stojí za zvážení – minimálně proto, aby člověk zjistil, že takhle pracovat nechce.

8. Jak vnímáš roli umění ve společnosti? Je to prvek, který ovlivňuje hlavně naše vnímání krásy – jeho význam je tedy hlavně v jeho estetické hodnotě anebo je to spíše silný hlas, který reflektuje naši současnost a stav společnosti, v níž žijeme a jeho hlavní význam tedy spočívá hlavně v možnosti umělce sdělit svému publiku silný názor a ovlivnit tak způsob nazírání problémů současného světa?

   Já se snažím o syntézu obojího, tj. sdělovat a ovlivňovat vhled na ten který problém, k čemuž se snažím hledat silně působící výrazové prostředky. Jedno bez druhého má poloviční šanci být přečteno a přijato divákem. Obzvlášť v dnešní době, která je silně znečištěna nadužívám obrazovosti, je náročné najít cestu “do divákova oka”, o vlivu umění na jeho život nemluvě. O nesnadném postavení umění v dnešní společnosti dobře svědčila instalace oněch plakátů na Nábřeží kapitána Jaroše, s nápisy “Umění mi změnilo život” apod. Dlouho mě žádné dílo nerozesmutnilo tolik jako toto – copak už jsme na tom tak špatně, že se musí umění veřejně podbízet takhle sebelítostivým způsobem?

9. A poslední otázka, co je ta chemie, kterou právě cítíš? (What is the chemistry of what you feel?)

   V současné době se chystám k odjezdu na tříměsíční stáž do Marseille, takže jsem zvědavá a těším se na nové podněty a hlavně na moře.