Joao Galrao: Rozhovor
12. 01. 2009
Joao, české publikum zatím nemělo příležitost seznámit se s tvou tvorbou. Mohl bys nám stručně popsat, jak se vyvíjela tvá kariéra?
Vždycky jsem cítil potřebu komunikovat a sdílet s ostatními své pocity. Proto jsem se v roce 1996 začal účastnit bienálí a uměleckých soutěží. Samostatně vystavuji od roku 2001 – to jsem byl v posledním ročníku studia výtvarného umění v „Ar.co“ (Centrum umění a vizuální komunikace) v Lisabonu. Ze začátku jsem se zabýval vztahem mezi malbou a sochou, vytvářel jsem hybridní objekty. Přitom jsem cítil, jak se dílo osamostatňuje, začíná žít svým vlastním životem a hraje si s okolním prostorem, například prostřednictvím stínů, které vrhá na zeď. Myslím, že určujícími prvky ve vývoji mé tvorby byl vztah mezi skutečností a jejím zobrazením, a pak taky práce s prostorem, který je nějakým způsobem posvátný nebo nedotknutelný – v tom byla výjimečná výstava v Galerii Graça Brandão v Portu v roce 2003. Pak jsem nějakou dobu vystavoval v Galerii Casa Triangulo v brazilském Sao Paulu a v Galerii Hammer Sidi v Londýně. Postupně se mi tyto myšlenky rozvinuly v hlavě a najednou jsem byl schopný vidět tvary tak, jak jsem je dřív neviděl, víc v pohybu, někdy až freneticky. Co se týče zařazení mé tvorby, konceptuálně se v ní mísí pop, minimalismus a arte povora, ale je v ní také vliv neokonkretismu.
Jaké máš před sebou umělecké cíle?
Co se týče mé osobní realizace, mám před sebou ještě dlouhou cestu. Momentálně mám v hlavě několik myšlenek. Jeden z cílů, který sleduji ve své práci, je změnit vnímání umění. Chtěl bych, aby se umění přestalo považovat jen za vizuální rozmar, aby bylo uznáno i jako oblast vědění, která se podílí na procesu vývoje celého lidstva. Umění přece patří k našemu každodennímu životu a dotýká se problémů, které musíme řešit. Nelíbí se mi současná tendence vidět jen výsledky umělcovy práce a přehlížet konceptuální stránku jeho tvorby a kontext konkrétního díla.
Jak bys v kontextu své práce popsal “After Hours”?
“After Hours” se zrodil z myšlenky udělat z určitého prostoru hravé, rytmické a psychedelické prostředí, v němž by díla a publikum na sebe vzájemně působily, čímž by se vytvořilo magnetizující prostředí. Pokud jde o koncepci, přišlo mi zajímavé prozkoumat, co mají společného a rozdílného vzpomínky z dětství, které máme na sladké (bonbónky, lízátka, žvýkačky), se světem iluzí a přitažlivostí noci, drogami a chemikáliemi. Samotný název je převzatý z termínu používaného v noci a tento koncept je přizpůsobený prostoru galerie. Základem byl vliv popu, minimalismu a arte povera za použití jednoduchých a lehkých materiálů s nádechem magičnosti, přičemž mě zajímala také recyklace použitých plastů a spoluúčast publika a přátel, kteří se rádi zapojují a mnoho materiálů mi darují.
Jaké materiály jsi použil k vytvoření děl “After Hours”?
Zmíněné materiály, jednoduché a lehké, mám na mysli hlavně tvrzený polystyren, který, kromě toho, že je lehký, poskytuje nesčetně mnoho způsobů použití. Mnoho tvarů, které jsem vytvořil, vzniklo díky obalům, které jsem sbíral. Samozřejmě, že pak následuje celý proces tvorby a úpravy povrchu včetně zpevnění prostřednictvím gázy a minerální hmoty, která se používá na domy. Vše se pak vyhladí a natře smaltem a akrylovým lakem. Musí se postupovat přesně, aby byl povrch podle představ a měl ten správný lesk. Zaujala mě také instalace světel, třeba vánočního osvětlení.
Portugalsko má podobnou rozlohu a přibližně stejný počet obyvatel jako Česká republika; jakým způsobem přijímá umění publikum v Portugalsku? Jaké je postavení nových současných umělců v Portugalsku?
Myslím, že v dnešní době dochází k většímu sbližování mezi současným uměním a publikem, je více porozumění a společného soužití. Stále však u nás není kulturní tradicí umění ocenit a investice a trh jsou tak ještě značně omezeny. Současné zpomalení díky recesi a světová finanční krize ztrpčuje a komplikuje mladým umělcům, mezi které patřím i já, život. Portugalsko není výjimkou. I tak však převládá vytrvalost a tvořivost. V současné době je počet škol specializovaných na umění větší, ale také roste počet umělců a tím i konkurence, což se stává problémem pro mnoho mladých, protože uplatnění na trhu a profesní možnosti, jako třeba spolupráce s nějakou galerií, jsou mnohem těžší. Nicméně si myslím, že jedním z fenoménů globalizace je možnost podělit se navzájem o nápady a myšlení nehledě na fyzické hranice, a tak rozšířit své obzory a vzájemnou spolupráci.
Co víš obecně o českém umění? Znáš nějakého současného českého umělce?
Bohužel, moc toho neznám, vím, že tu jsou dobří umělci a že výtvarné umění je hodně oceňováno, taky tu jsou kvalitní muzea, jsem rád, že se do některých budu moci podívat. Co se týče českých výtvarníků, seznámil jsem se s dílem Jakuba Nepraše, a moc se mi líbilo. Bylo to na jedné výstavě v Lisabonu v Museu Berardo, úžasné video z roku 2007 – Babylon Plant.
Do jaké míry podle tebe pomáha umění reflektovat a chápat realitu?
Člověk jako vnímavá, komunikativní a společenská bytost, která pokračuje ve své evoluci, něco jako post-homo sapiens, se podle mého názoru nedokáže od umění oddělit jen tak ze dne na den. Umění je duševní a filozofickou záležitostí, odráží realitu a je také interpretací znamení a znaků ve světě. Navzdory problémům, kterým naše společnost musí čelit, se evoluce a vnímavost, stejně jako věda, technologie a umění, neustále mění a jejich cílem je demystifikovat a interpretovat realitu, ukázat ji z jiného úhlu. To vše nás má přimět zamyslet se nad naší existencí.
Co ti je bližší? Umění určeno výlučně pro vystavování v galeriích nebo umění, které se může využít v běžném životě?
Tato otázka je trochu kontroverzní a nejednoznačná, ale myslím si, že by měla být snaha docílit obojího. Jde o poznání a jistotu, že jakékoli výtvarné dílo, když se povede, má kouzelnou schopnost vzbuzovat v nás různé pocity. Samozřejmě je pro mě důležité umění přístupné veřejnosti, které vytváří pohodu a spokojenost, a to bez ohledu na místo jeho použití.
Jaký je v těchto dnech tvůj ideál krásy?
Myslím si, že můj ideál krásy souvisí se stále větším ceněním si našeho vnitřku a se schopností podělit se o svoje pocity a myšlenky. Tento svět se odhaluje prostřednictvím estetické a fyzické stránky každého z nás a ideál krásy je tak jakousi směsí estetických představ ovlivněnou emocionální intenzitou věcí, objektů či konceptů, které vnímáme. Když se tohle převede do běžného života, přesyceného obrazy a novými společenskými pravidly, může nám to pomoci oddělit zrno od plev a najít jakýsi ideál, i když to, samozřejmě, vždy bude velmi subjektivní. Co se týče umění, myslím, že můj ideál není krásou v klasickém smyslu toho slova. Myslím si, že koncept krásného často vyjeví svůj půvab, dojde-li k dekonstrukci pojmu krásy a že její destrukce je někdy zajímavější než její samotná estetická stránka.
A nakonec, “What is the chemistry of what you feel?” – “Co je ta chemie, kterou cítíš?”
Pocity jsou odrazy a důsledky celého emocionálního procesu, který se v nás tvoří a který cítíme a sdílíme. Myslím, že chemie tohoto procesu je, co se týče intenzity u každého z nás, jiná, ale víme, že je nám zároveň všem společná, a to přispívá k pocitu sounáležitosti, která nás dělá více lidskými. Tento pocit sounáležitosti a duchovních hodnot v nás je základem mých pocitů, které se projevují v drobných gestech a každodenním životě. Myslím, že život je plný duchovna a magie a zároveň výzvou a cestou, na které každý z nás vytváří i sdílí svou vlastní existenci.
Joao Galrao, Lisabon
Tento rozhovor vznikl díky pomoci pana Joaa Lourenca
Překlad z portugalštiny vznikl díky pomoci Institutu Camoes v Praze
