Jan Vytiska : Tak špatný jsi, jak praví klepy, tak ďábla zveš, až k tobě vejde

(28 .05. - 21.07.2016)

Jan Vytiska (*1985) patří už několik let mezi respektované a zároveň dobře identifikovatelné malíře mladší střední generace. Důvodů je víc. Jedním z nich je určitě specifický způsob jeho malby, dalším originální žánr, který sám vytvořil, a v němž se nyní už s jistotou pohybuje. Vytiskovu obraznost dobře vystihuje literární termín magický realismus, tedy směr, v němž se prolíná skutečnost s iluzivními prvky, ať mají původ v oblasti přeludů, mýtů, rodinných historek nebo osobní mytologie. Výsledkem jeho práce jsou svérázné fantazijní kompozice s naivizujícím nádechem, které volně kombinují postapokalyptické vize s pozapomenutou folklórní realitou. Jan Vytiska malířskými prostředky doslova vybudoval svůj vlastní svět, jenž výběrově a s různým stupněm nadsázky remixuje spíš fabulované než racionálně uchopitelné prvky z minulosti i budoucnosti, aby jimi – jakoby mimoděk – obsáhnul i naše „tady a teď“. Není se ani čemu divit, že cyklus letošních obrazů, premiérově uvedených na výstavě pojmenované úryvkem z Villonovy Balady přísloví Tak špatný jsi, jak praví klepy, tak ďábla zveš, až k tobě vejde, představuje především novou vizuální expedici na ještě ne zcela probádané území jeho jinotajných příběhů. Protože jestli Jan Vytiska něčím opravdu je, pak především story-teller, přičemž zdrojem jeho vypravěčské imaginace může být stejně tak středověká romantická poezie, potemnělá sci-fi Johna Wyndhama a Cormaca McCarthyho, newyorská hudební scéna ve znamení Lou Reeda nebo bulharské rituály vyhánění zlých duchů nazývané kuker. Vzhledem k tomu, že se atributy jeho obrazů na první pohled od těch předchozích moc neliší, mohlo by se zdát, že příliš nového nepřinášejí a autor se do značné míry nechává unášet kouzlem multiplikovaných bizarností kolážovitě skládaných z internetu. Jenže tak jednoduché to není. V souvislosti s přirovnáním jeho nové série akrylů k výsledkům topografické práce, je téměř nutné pohlížet i na Vytiskovu momentální autorskou pozici jako na průsečík osobních souřadnic na cestě, která vede ještě dál a – především – je vnímaná s větší pozorností. To, co se oproti dřívějšku změnilo nejvíc, je totiž hlavně úloha samotného autora, který se stává coby přímý svědek a účastník nedílnou součástí svého malovaného univerza. Poukazuje na to autoportrét Nejzhýralejší místo v mém srdci, který ho zachycuje v ateliéru před rozmalovaným plátnem. Na něm je zachycený jeden z jeho rohatých hrdinů v temné krajině, zatímco jiný vyprázdněný horizont stejného rodu se prostírá v zorném poli za oknem. Už jejich prosté srovnání ukazuje, že jde téměř jistě o výseky téhož teritoria, které má stejně blízko k realitě jako k noční můře. Obraz průsečíkem spojený s okenním rámem je navíc kulatý, přičemž kruh – jakkoli třeba použitý podvědomě – je tradičním odkazem k jednomu absolutnímu celku. Bližší pohled jakoby i reálie z pláten znatelně přiblížil a úměrně zoomu se také proměnily rozlišovací možnosti pozorovatele. Nejen, že se tak potvrdily kompilační parametry podivného území, kde se setkávají viktoriánské oblečky, štíty alpských velikánů a polabská lidová architektura. Zcela novým znakem je zdůraznění drobnopisu vybavení interiérů, které jde někdy až do úrovně ornamentální výšivky, a má skoro inventární charakter. Nejdůležitější změna se ovšem týká obyvatel Vytiskovy v čase i prostoru ztracené krajiny v lecčems tak podobné té naší. Jestliže ještě před několika lety to často byli jen lidé s nasazenou maskou, dnes jakoby jim už vrostla do tváře, s níž splynula, a dočasná „masopustní“ vizáž se stala přirozenou součástí životní normy. To, podtržené faktem, že nyní většina postav na plátně pózuje směrem k divákovi podobně jako před objektivem fotoaparátu, dodává Vytiskovým kompozicím autentický rozměr ve smyslu zvláštního „etnografického“ materiálu. „Muzeální“ dojem zdůrazňují i dva prostorové artefakty, obličej vyhřezlý z pařezu a reliéfní lidová dřevořezba, které vůbec poprvé společně s obrazy vystavuje. Asi není třeba dodávat, že oba objekty jsou skutečně nalezené. Právě nenápadně přítomná prostupnost sfér – reálné a imaginativní, subjektivní i objektivní, lokální a globální je jedním z faktorů, kterým je dobré věnovat pozornost. Pro Jana Vytisku je ostatně prolínavost typická. Na několika z jeho téměř filmově panoramatických pláten celý interiér dřevěnice plynule přechází v exteriér, jindy zase krajinný námět obrázku pověšeného ve světnici ukazuje to, co by člověk viděl za zdí, takže je možné vnímat ho dvojjedině i jako okno. Všechny podobné znaky vedou k formulaci základního principu obrazového vyprávění Jana Vytisky a tím je trvalé znejistění. Z jedné strany ho podporuje fakt, že v jedné z lidovek je na stojanu opřený Malevičův suprematistický obraz, z druhé to, že apokalyptický výjev Mrtví jsou těžší než zlomená srdce je inspirován skutečným příběhem syrské rodiny krutě postižené válkou. Další důkaz, že fikce je často mnohem blíž realitě, než si myslíme. A naopak.

Radek Wohlmuth

To se mi líbí

Adresa

The Chemistry Gallery
Bubenská 1
170 00 Praha 7

Ut – So 11.00 – 19.00