Divadlo - Tomáš Tichý & guest: Ondřej Oliva

(25 .01. - 24.02.2013)

Poselství malby

Ačkoliv Tomáš Tichý v roce 2011 úspěšně absolvoval Akademii výtvarných umění v Praze jako restaurátor, součástí jeho diplomové práce bylo i několik mimořádně osobitých vlastních malířských děl. Spojil v nich melancholii básnické světelné vize malby s kritickým pohledem na některé problematické stránky životního prostředí dnešní technické civilizace. Maloval celoplošně prosklené stěny administrativních budov, kde v ruchu ulice člověk zcela ztrácí soukromí, nebo odlehlé kouty města, jimž dominují krabice odpadkových kontejnerů. Střet přírody a civilizace nacházel v těchto obrazech neobyčejně citlivé odzrcadlení. Sloužila tomu jemně barevně modulovaná, teskná šedˇ základní tonality obrazu, která jistě prozrazovala malířovu vůli dobrat se možných podob nového lyrismu problematické městské scenérie. Je jen málo malířů, kteří by dovedli spojit zdůvěrňující citovost malby s otevřeným kriticismem výběru motivů a jednoznačností jejich interpretace. Těmito obrazy se na několika výstavách Tomáš Tichý rychle zapojil do proudu mladé figurální malby v Čechách.

Nová tvorba nicméně musela odpovědět na zesilující malířův střet s konkrétní podobou dnešního životního prostředí. Vyžádalo si to vnitřní přestavbu obrazu i proměnu jeho barevné orchestrace. Emotivní idylismus jemné barevné vize musel ustoupit drsnější paletě, tak jak to vyžadovala nová koncepce prolínání rozvolněné obrazové vize s dramaticky se střetávajícími útržky reality. Včerejší ticho obrazů ustoupilo ruchu fantazijní exprese. V některých polohách obrazového programu se kritická práce s realitou umocňuje dramatem expresivní imaginace formy. Do obrazu, který nabývá nové, až chaotické složitosti výstavby, vstupuje syrovost střetu nesouměřitelných předmětných situací i jejich konfliktních citových ozvěn. Obraz se brání nadvládě melancholického lyrismu dokonce i záměrnou disonancí tvarů i barev. Nový komplex výrazových prostředků je příkladem, jak se v řádu kritické pravdy obrazu vyrovnat se složitostmi současného světa.

To všechno nás přesvědčuje o tom, že dnešní mladá figurální malba v Čechách může přinést mnoho podstatného do otevřené mezinárodní diskuse o aktuálnosti návratu ke klasické zobrazující malbě, která ostatně – jak to dokládá i angažovaná metafora obrazů Tomáše Tichého, nikdy nezmizela z horizontu světového výtvarného dění.

Jan Kříž


Ondřej Oliva (1982), jeden z prvních absolventů sochařského ateliéru sochaře a malíře Jaroslava Róny na Akadamii výtvarných umění v Praze, se již zavedeným a sobě charakteristickým způsobem věnuje monumentální tvorbě, hmotově pojatému objektu, který tenduje k mírné polemice se světem současného designu a architektury. Ondřej Oliva však v této polemice nezůstává u pouhé citace – výtvarný tvar, který vzniká kumulací a množením prvků vycházejících ze světa techniky, kultury a životního stylu, se totiž prostřednictvím formálního vtipu a nadhledu, často pramenící z odvážné nadsázky či „zveličení“, vyjadřuje k různým modelům a stereotypům našeho chování a kulturně zakotvených představ. Vtip je pak určitou strategií toho, jak se s danými zažitými vzorci vztahování se ke světu, v němž žijeme, vypořádat, odhalit a překonat bezbolestně jejich eventuelní svízel. Oliva se totiž zaměřuje na takové předměty našeho civilizačního světa, které přesto, že jim zpravidla symbolickou hodnotu nepřisuzujeme, vykazují silný symbolický potenciál. Hodnota Olivovy práce pak spočívá především v tomto zviditelnění symbolických forem, kterých se často stáváme nevědomky otroky, neřku-li přímo oběťmi. A právě tento Olivův inherentní humor, schopnost rozesmát se sami nad sebou a nad svými asociacemi, je tím, co nás posouvá dál, respektive přivádí blíže k zamyšlení se nad povahou naši přirozenosti.

Pavel Kubesa

To se mi líbí

Adresa

The Chemistry Gallery
Bubenská 1
170 00 Praha 7

Ut – So 11.00 – 19.00